Obsah
Dnešní město Pomorie leží na stejnojmenném úzkém skalnatém poloostrově, který vybíhá 3,5 km do Černého moře, na severozápadním břehu Burgaského zálivu (42°33′ s. š., 27°39′ v. d.). Z jihu, východu a severovýchodu je město obklopeno mořem, ze severu Slaným jezerem, a pouze ze západu až severozápadu jej úzká šíje, kterou často zaplavuje moře, spojuje s rozsáhlým Pomorijským polem. V průběhu tisíciletí se terén měnil a s ním i poloha osídlení.
20 km na jih leží Burgas, 18 km na severu Nesebar; mezi těmito dvěma městy se odvíjí moderní historie Pomorie. V antice a středověku byly jeho soupeři Nesebar a Sozopol. Až do 14. srpna 1934 nesло… město svůj starobylý název Anchialos, kdy bylo zvláštním ministerským nařízením přejmenováno na Pomorie.
Ve zkratce
- Jméno pochází z řečtiny — „anchi“ (blízko) a „als“ (sůl): osada u solných pánví. Možný je i thrácký původ.
- V římské době byl Anchialos největším přístavem a rozlohou největším městem provincie Thrákie — přes 120 ha.
- U jeho hradeb se vedly velké bitvy mezi Bulhary a Byzantinci — za chána Tervela, chána Teleca, chána Kruma a cara Simeona.
- Po roce 1453 se stal útočištěm byzantských aristokratických rodů a centrem největší kazy v jihovýchodním Bulharsku.
Chronologie
| Rok | Událost |
|---|---|
| 5.–4. stol. př. n. l. | Pravděpodobný vznik osady; později majetek Apollonie (Sozopol) |
| 2. stol. př. n. l. | Opevněné místo, dobyté Mesambrií a vrácené Apollonii |
| 9 n. l. | Básník Ovidius míjí pevnost na cestě do vyhnanství |
| 98–117 | Císař Traianus vyhlašuje Anchialos městem — Ulpia Anchialos |
| kolem 270 | Gótové dobývají město |
| 584 | Avaři dobývají Anchialos; kagan Bajan sjednává mír s Byzancí |
| 708 | Bulhaři drtí vojsko Justiniána II. u Anchialu |
| 766 | Bouře potápí velkou část flotily Konstantina V. — 2600 lodí |
| 812 | Chán Krum připojuje Anchialos k Bulharsku |
| 20. srpna 917 | Car Simeon drtí Byzantince na poli před Anchialem |
| 1366 | Město dobývají rytíři Amadea VI. Savojského |
| 1453 | Definitivně pod osmanskou vládou |
| 14. srpna 1934 | Anchialos je přejmenován na Pomorie |
„Městečko Apollonijců“
Ze všech osad na západním pobřeží Černého moře si snad právě Anchialos nejžárlivěji chrání tajemství své minulosti. Antičtí autoři, tradičně skoupí na zprávy o zemích okolo západního Pontu, si tohoto města dlouho nevšímali. Teprve římský geograf Strabón (63 př. n. l. – 19 n. l.) mlčení prolomil, aby zaznamenal, že „potom, za Mesambrií, následuje Anchialos, městečko [полихнион] Apollonijců“.
Všichni badatelé vykládají tento krátký text takto: Anchialos byl založen jako kolonie Apollonie (Sozopol), aby jí zajistil plnou nadvládu nad Burgaským zálivem a přilehlým územím, aby ovládal solné pánve a chránil ji před vlivem sousední Mesambrie (Nesebar).
Protože současní badatelé přijali tuto zprávu bez výhrad, museli hledat přijatelné datum vzniku „městečka Apollonijců“. V době, kdy Strabón psal svou „Geografii“ (kolem roku 7 př. n. l.), byla Apollonie už značně v úpadku a nemohla zakládat kolonie. Proto se přirozeně hledalo datum dřívější — 5. nebo 4. stol. př. n. l., kdy zažívala největší rozkvět. Tak Anchialos vstoupil do vědy jako družice v systému řeckých kolonií, jejichž oběžná dráha pokrývala celé černomořské pobřeží.
Dlouhou dobu nebylo toto tvrzení ničím víc než svůdnou domněnkou, kterou v různé míře využívali moderní obdivovatelé starověké Apollonie — po celá desetiletí staré město mlčelo a ničím svou tak ranou existenci nepotvrzovalo.
Deska z Histrie
V roce 1960 byla při vykopávkách ve starověkém městě Histria (na rumunském břehu, nedaleko ústí Dunaje) objevena velká mramorová deska, na níž se ve čtyřiceti řádcích zachoval dekret Lidového shromáždění Apollonie. Z tohoto výjimečně zajímavého dokumentu je zřejmé, že ve 2. stol. př. n. l. — nejpozději v polovině století — byl Anchialos silně opevněným místem („phrúrion“) s hradbami, které dobyla sousední Mesambria. Navarchos (admirál) Hegésagorás, syn Monimův, vyslaný z Histrie, zaútočil a během bitvy hradby Anchialu zbořil, čímž město vrátil do rukou Apollonijců.
Strabónova zpráva se tak v určitém smyslu potvrzuje: výhodná poloha Anchialu na severním břehu Burgaského zálivu mu dávala takový význam, že se o něj Mesambria a Apollonie přely se zbraní v ruce. Je obtížné říci přesněji, v čem tento význam spočíval — jak ukazuje historie Apollonie, v helénistické době už nehrála tu velkou roli, kterou měla v 5.–4. století.
Sůl ve jménu města
Současní badatelé opakovaně uvádějí těžbu soli jako důvod zájmu Apollonie či Mesambrie o Anchialos. Na těžbě soli se obvykle zakládá i vysvětlení jména: z řeckého „anchi-“ — blízko, a „als-“ — sůl, tedy „osada ležící blízko místa, kde se získává sůl“ — „Solnice“, „Soliště“, „Solník“. Opomíjí se možnost „osada blízko moře“, od v poezii vzácně užívaného „als-“ — moře. Právě odtud pochází nový název z roku 1934 — Pomorie.
Zvláštní je, že věda nedisponuje ani jedinou zprávou o těžbě soli v Anchialu až do středověku. Pokud by největší hodnotou osady skutečně byla sůl, těžko by to uniklo pozornosti antických autorů — jak se to stalo později, ve středověku. Dnes stará tradice žije v Muzeu soli a v solných pánvích, odkud pochází i luga z Černého moře.
Solné pánve a město Anchialos, 1907 (volné dílo)
Kde stála nejstarší osada?
Stopy nejstarší pevnosti Anchialu dosud nebyly nalezeny. Lidová tradice i archeologické výzkumy naznačují, že zbytky staré osady se nacházejí na začátku Pomorijského pole, mimo poloostrov, v lokalitě Palaiokastro (z řeckého „palaios“ — starý, dávný, a „kastro(n)“ — pevnost), kde je dnes městská čtvrť. Dlouholetá pozorování a vykopávky, vedené od roku 1966, tam však osadu z této rané doby neprokázaly — nálezy pocházejí z mnohem pozdějšího období, kdy tato místa patřila do hranic Římské říše.
Ani skrovný archeologický materiál nevnáší do věci jasno. Rané nálezy byly učiněny na různých místech a při různých příležitostech: při podvodních průzkumech v zálivu před dnešním městem byly nalezeny kamenné kotvy z druhé poloviny II. tis. př. n. l., kamenné a olověné kotevní příčníky používané v mořeplavbě od konce VII. do konce I. tis. př. n. l., amfory ze IV.–III. stol. př. n. l. a další předměty.
Nejasný zůstává i osud osady během bouřlivého I. stol. př. n. l., kdy se pobřeží ocitlo v centru tažení římských vojevůdců Marka Luculla (zima 72/71 př. n. l., kdy byla dobyta, vypálena a vypleněna Apollonia), Gaia Antonia Hybridy (62/61 př. n. l.) a Marka Licinia Crassa (29/28 př. n. l.), po nichž pobřeží definitivně přešlo pod římskou nadvládu.
Hradby, zničené ve válce mezi Mesambrií a Apollonií, byly obnoveny. Když roku 9 n. l. na cestě do vyhnanství v Tomidě (dnešní Constanța) proplouval Ovidius — jeden ze tří velkých básníků „zlatého věku římské poezie“ — lodí kolem Anchialu, zaznamenal jej jako osadu opevněnou hradbami. Je zřejmé, že „městečko“ zůstalo i nadále jedním z významných sídel západopontského pobřeží.
Thrácké město s řeckým jménem
V prvních desetiletích I. stol. n. l. byl Anchialos centrem strategie — skutečnost doložená několika nápisy, která staví jeho rané dějiny do jiného světla. Systém strategií byl do správy Thrákie zaveden pravděpodobně již v helénistické epoše a v polovině a druhé polovině I. stol. př. n. l. existoval zcela jistě. Když Římané proměnili Thrákii v provincii, byla rozdělena přibližně na 50 strategií.
Samotné dobytí Thrákie bylo dlouhým a strastiplným procesem. Poslední samostatné thrácké království si uchovalo nezávislost v přátelském svazku s Římem jako vazalský stát. V tomto posledním období (11 př. n. l. – 45 n. l.) zahrnovalo rozsáhlé území — od Marmarského moře podél Marice ke Strumě a po černomořském pobřeží až k Dunaji — a zachovalo si staré členění na strategie, do jejichž hranic spadala i černomořská města.
Z tohoto období pochází zpráva o stratégovi Anchialu jménem Apollonios, syn Eptaikenta, známém z řady nápisů ze samotného Anchialu i z bližších a vzdálenějších míst. Pocházel ze starobylého thráckého města Bizye (dnes Vize, nedaleko Edirne) — sídelního města poslední thrácké dynastie Rhoimetalka I. Přijal řecké jméno Apollonios, jeho otec si však ponechal thrácké jméno Eptaikentos; i jeho žena nosila řecké jméno Leonto, ale její otec se jmenoval thráckým jménem Auludzenes — rod známý i z jiného nápisu z Anchialu. Lze tedy předpokládat, že syn Thráka z Bizye se stal zetěm anchialského rodu Auludzenes a díky tomu byl přijat jako stratég Anchialské oblasti.
Volba Anchialu za centrum strategie v thráckém království se na první pohled jeví jako podivná — aby řecké město, jak uvádí Strabón, bylo sídlem thráckého oblastního správce. Jiný takový případ není v thráckém státě znám. Anchialos byl zjevně oporou thráckých vládců díky výraznému thráckému živlu, který v něm žil.
Thrácké obyvatelstvo zůstalo charakteristickým rysem města i později, když už bylo římské — raně byzantský historik Prokopios (VI. stol.) výslovně zdůrazňuje: „Thrákové obývají jedno přímořské město u Euxinského Pontu jménem Anchialos.“ Četné thrácké mohyly v bezprostřední blízkosti starého města, na území městské nekropole, nenechávají žádné pochybnosti o thrácké příslušnosti obyvatelstva. Pod násypem jedné z takových mohyl se nachází i proslulá Pomorijská hrobka — ve skutečnosti thrácké héróon z pozdější doby.
Z doby stratéga Apollonia nebo jen o něco pozdější pocházejí tři thrácké mohyly prozkoumané ve třetí čtvrtině minulého století, s mimořádně bohatou pohřební výbavou. V jedné z nich byl objeven hrob bohaté Thráčanky s mnoha zlatými šperky; na jednom z nich je vyryto její jméno — Leseskepra. Kultovní předměty, které ji doprovázejí na onen svět, ukazují, že anchialská thrácká aristokracie si uchovala staré thrácké tradice.
Je tedy zřejmé, že Anchialos měl jiný původ — šlo o thráckou osadu, která byla pravděpodobně později začleněna do území Apollonie. O jeho thráckém charakteru svědčí i jiný výklad jména: z thráckého (či předřecko-thráckého) „Achelon“, od „achel“ — voda, jak znělo i jméno nedaleké řeky Acheloos, později pozměněné sblížením s řeckým Anchialos. Jaké bylo uspořádání osady v tomto raném období, lze zatím jen odhadovat — a čekat na nové objevy.
Ulpia Anchialos — největší římský přístav Thrákie
Místo, kde leželo město — sídlo Apollonia — dosud není známo. Roku 45 Římané zrušili samostatnost thráckého království a proměnili je v provincii v čele s římským správcem. Thrácká aristokracie se přizpůsobila a byla přizvána ke správě jak provincie, tak samotné osady. Anchialos, jenž získal autonomii, byl povýšen na město za císaře Traiana (98–117) společně s dalšími čtyřmi starými thráckými sídly — Serdikou (Sofie), Pautalií (Kjustendil), Nicopolis ad Nestum (poblíž Goce Delčevu) a Toperem (dnes v troskách u ústí Mesty). Traianův akt legalizoval proces, který se formoval již v předchozí epoše. Nová města získala právo i povinnost nosit rodové jméno císaře — Ulpia.
Město získalo uspořádání shodné s ostatními západopontskými městy: všichni svobodní občané tvořili lidové shromáždění (démos), které volilo vládnoucí radu (búlé). Anchialos obdržel i vlastní území, jež po císaři Hadrianovi sousedilo na západě s územím Augusty Traiany (Stara Zagora) a sahalo až k Tundže, na severu s Mesambrií a na jihu až k jižnímu břehu dnešního Burgaského jezera, kde začínalo území Deulta (dnes Debelt). Toto rozsáhlé území odlišovalo Anchialos od ostatních západočernomořských měst, jejichž pozemky se v římské době zmenšovaly.
Po vyhlášení za město bylo Anchialos postaveno v širokém rozsahu, stejně jako jiná římská města, podle tzv. hippodamovského systému. Osu urbanistického plánu tvoří dvě hlavní ulice — „cardo maximus“ (severojižní) a „decumanus maximus“ (východozápadní) — a rovnoběžně s nimi vedou užší ulice.
Římské Anchialos leželo na začátku dnešní Pomorijské nížiny, mimo poloostrov, přibližně 3 km západo-severozápadně od centra dnešního města, v lokalitě Paleokastro. Vykopávky a geofyzikální výzkumy ukazují, že město zabíralo prostor ohraničený z východu a severu Slaným jezerem, ze západu přibližně až k nároží mezi silnicemi Pomorie – Slunečné pobřeží a Burgas – Slunečné pobřeží, a z jihu linií mezi klášterem sv. Jiří a mořem. Anchialos se rozkládalo na více než 120 hektarech — bylo tak rozlohou největším městem římského období ve starověké Thrákii.
Město bylo obehnáno pevnou hradební zdí s branami na čtyřech koncích obou hlavních ulic. Podle jedné emise mincí stála nad branou k přístavu socha boha moří Poseidona — stojícího, s trojzubcem v jedné ruce a hippokampem (mytickou bytostí — napůl koněm, napůl rybou) v druhé: tzv. Poseidon Propylaios, ochránce bran. Voda přicházela z dálky — z pramenů u dnešní vesnice Rudnik — zděným vodovodem.
Za hradbami se nacházela nekropole. Zatím ji lze nejlépe sledovat na severozápadě a západě, na vyvýšené plošině, kde se nacházejí i početné thrácké mohyly — svědectví o aktivní účasti zámožných Thráků v politickém, hospodářském a kulturním životě města. Stopy mohyl silně snížených orbou jsou vidět i severně od Paleokastra, u silnice na Slunečné pobřeží.
Anchialos bylo zdobeno sochami božstev a zbožštěných císařů — podle mincí lze usuzovat na sochy Poseidona, Háda-Sarapise a Concordie. Město vztyčilo i sochy císařů Caracally a Alexandra Severa, pravděpodobně na počest jejich návštěv.
Ve 2.–3. století se Anchialos těšilo velké prosperitě — díky svému pohodlnému přístavu a poloze na křižovatce cest, které spojovaly Thrákii s Moesií po pobřeží a vnitrozemí s mořem. Jeho přístav byl největším dovozním a vývozním bodem provincie Thrákie a zásoboval římské vojsko při Traianových východních transbalkánských taženích. Jeho význam byl mnohokrát zdůrazněn i na mincích města.
Zvláštního rozkvětu dosáhlo město za dynastie Severů. Pravděpodobně na počest návštěvy císaře Septimia Severa (přibližně 209–211 n. l.) byly uspořádány slavnosti, zaznamenané na několika emisích mincí jako „Severia Nymphia“ — sportovní hry po vzoru slavných pýthijských her v Delfách. Opakovaly se periodicky a pravděpodobně pokračovaly až do císaře Gordiana III. (238–244 n. l.). Jejich konání předpokládá i existenci stadionu, jehož objevení teprve čeká.
Jméno „Nymphia“ není náhodné — pochází z velké úcty, jakou v Anchialu požívaly nymfy, personifikace pramenů, lesů a hor. Uctívány byly Tři nymfy, ochránkyně minerálních pramenů. K území Anchialu patřily i ve starověku proslulé Aquae Calidae (dnešní Burgaské minerální lázně), nazývané tehdy také Anchialské lázně; zdá se, že svatyně Tří nymf se nacházela přímo u lázní. Významné místo v obživě zaujímalo zemědělství a vinohradnictví — již tehdy se obyvatelé Anchialu proslavili jako dobří vinaři a vinohradníci, a tato sláva je provází až do dnešních dnů.
Gótové, Avaři a císaři
Pokojný život města pokračoval až do polovice 3. století. Od té doby začaly na jih od Dunaje přecházet velké masy Gótů, Sarmatů a Karpů. V roce 250 prošli Gótové Thrákií a obléhali Philippopolis (Plovdiv); v letech 254 a 255 Gótové, Karpové a Burgundi opět přešli na jih od Haemu; v letech 257–258 se Tervingové a Karpové spustili po moři podél západního břehu Černého moře a dostali se až do Malé Asie. Podle jedné zprávy Gótové napadli Anchialos — pravděpodobně v roce 270 — a „rychle ho dobyli“. Zůstali zde „mnoho dní a kochali se v lázních s teplou vodou, které se nacházejí u dvanáctého milníku od města Anchialos a vyvěrají z hlubin svého ohnivého pramene“.
Přesný osud Anchialu v té době není znám, ale téměř třicetiletá tažení severních národů po Moesii a Thrákii vedla k velkým hospodářským, politickým a kulturním změnám, jež našly vyjádření v reformách císaře Diokleciána. Existuje zpráva, že Dioklecián navštívil Anchialos a zdržel se zde od 28. do 30. října 294.
Reformami Diokleciána a Konstantina Velikého se Anchialos stalo součástí nové provincie Haemimontus s hlavním městem Hadrianopolis (dnešní Edirne), v níž hrálo významnou roli. Po přenesení hlavního města do Konstantinopole se město stalo důležitým pro jeho zásobování potravinami a zaujalo klíčové místo v bojích Východořímské říše s národy ze severu. 5. a 6. století jsou řadou událostí, které Anchialos neminuly:
- 476 — vůdce Gótů Theodorich vyráží z Marcianopole, prochází Haemem (Stará planina) a Anchialem a míří k Hadrianopoli.
- 513–515 — vysoký byzantský vojevůdce Vitalianus Thrák se vzbouří proti císaři Anastasiovi, na krátkou dobu si podmaní černomořské pobřeží a zmocní se Odessu (Varny) a Anchialu. V akcích proti Konstantinopoli se účastní přibližně 200 lodí z přístavů Odessos, Anchialos a Sozopol. Vzpoura trvá až do roku 515, kdy se poražený Vitalianus stahuje do Anchialu.
- 584 — při velkém vpádu Avarů a Slovanů je dobyto mnoho měst ve vnitrozemí poloostrova, mezi nimi i Anchialos. Hradby pevnosti jsou zbořeny, město a jeho okolí zpustošeny. Avarský chán Bajan však přikazuje nebourat zdi Anchialských lázní a na několik měsíců si z Anchialu udělá svou rezidenci. Zde sjednává další mír s byzantským císařem za daň ve výši 100 000 zlatých mincí.
- 585 — byzantský vojevůdce Komentiolos shromažďuje v Anchialu vojsko a sestavuje tři oddíly pro válku proti Avarům a Slovanům.
- 591 — císař Mauricius se připravuje na tažení, dorazí do Anchialu a stráví zde přibližně 15 dní.
Anchialos mezi Bulharskem a Byzancí
Po vzniku bulharského státu v roce 681 role Anchialu jako prostředníka ve vztazích mezi Byzancí a Bulharskem vzrůstá:
- 708 — císař Justinián II. poruší mír uzavřený s chánem Tervelem o tři roky dříve a vytáhne po souši i po moři proti mladému bulharskému státu. Dorazí k Anchialu, zakotví loďstvo a jízdu rozloží táborem v poli. Bulhaři zaútočí a Byzantince rozdrtí. Císař se ukryje za hradbami a po třech dnech podřeže svým koním šlachy a tajně odpluje do Konstantinopole.
- 30. června 763 — před hradbami Anchialu utrpí bulharská vojska vedená chánem Telecem porážku; císař Konstantin V. Kopronymos oslaví vítězství velkolepým triumfem.
- 21. června 766 — tentýž Konstantin V. podnikne nové tažení a vyšle k Anchialu 2600 těžkých válečných lodí (chelandií) s obrovským vojskem. Při kotvení se strhne bouře, velká část lodí se potopí a většina vojáků utone. 17. července je císař nucen vrátit se do hlavního města. Objevení pozůstatků tohoto obrovského loďstva je lákadlem pro každého podmořského archeologa.
- Květen 783 — byzantská císařovna Irena, poručnice nezletilého Konstantina VI., okázale projede Thrákií a obnoví Anchialos zničený v předchozích bojích.
- 812 — Anchialos poprvé spolu s dalšími jihočernomořskými městy přechází do bulharských rukou za chána Kruma. Pravděpodobně tehdy získává praubulharské jméno Tuthon, které se však neprosadilo. Krum ve městě usídlí početné Slovany a Prabulhary. Byzanc tuto část pobřeží získává zpět v roce 864.
- 20. srpna 917 — velká bitva mezi Bulhary vedenými carem Simeonem a Byzantinci vrchního velitele Lva Foky v poli před Anchialem. Byzantinci utrpí katastrofální porážku a sám vojevůdce se jen tak tak zachrání za hradbami nesebarské pevnosti.
Tyto události ukazují velký význam anchialské pevnosti pro převahu na černomořském pobřeží i ve vnitrozemí země v raném středověku (7.–10. století).
Po roce 971, kdy Bulharsko dobyla Byzanc, je Anchialos opět byzantský. Dvě století zůstává město byzantským državím a jeho význam velkého přístavního centra roste. Po osvobození Bulharska zůstává město i nadále „jablkem sváru“, jeho význam však postupně ustupuje sousednímu Nesebaru. Neustálé střídání vládců — město dočasně přechází hned do jedněch, hned do druhých rukou — se nepříznivě odráží na jeho hospodářské situaci. V říjnu 1366 se Anchialos, stejně jako ostatní města na západním pobřeží Černého moře, dostává do rukou benátských rytířů Amadea VI. Savojského, spojenců oslabené Byzance.
Aby mohl stát ve středu těchto neustálých konfliktů, byl Anchialos silně opevněn. Kde se středověké město nacházelo? Existuje domněnka, že bylo přemístěno na konec poloostrova, kde dnes leží Pomorie, v době Ireniných opevňovacích prací v roce 783. Dosavadní pozorování to však nepotvrzují — sídlo se na poloostrov přesunulo pravděpodobně nejdříve po 12. století. Stopy tohoto nového Anchialu se zatím nacházejí jen na východním konci poloostrova: zbytky hradeb ze 13.–14. století pod tzv. Javorovými skálami.
Poslední útočiště Byzance
Takto se černomořská města jižně od Haemu dočkala prvního objevení osmanských dobyvatelů v říjnu 1396. Po půl století přechází Anchialos hned do byzantských, hned do tureckých rukou, až se v roce 1453 spolu s dobytím Konstantinopole definitivně ocitá pod osmanskou vládou.
Město se stává centrem kazy (okresu) se třemi nahijemi — anchialskou, sozopolskou a achtopolskou — a mění se v největší správní středisko jihovýchodního Bulharska. V těchto hranicích se Anchialos spolu s karnobatským krajem stává rovněž centrem velké eparchie Konstantinopolského patriarchátu. Jeho význam hospodářského, správního a kulturního centra se nemění až do počátku 19. století.
Po pádu Konstantinopole se Anchialos stává posledním útočištěm řady představitelů byzantské aristokracie — rodů Palaiologů, Dukasů, Kantakuzenů, Chrysovergů, Vatatzů a dalších. Někteří z nich, jako Michael Kantakuzenos, sehráli velkou roli v hospodářském a kulturním rozkvětu černomořského města.
Zdroj: pomorietown.wordpress.com
O Luga.bg
Výrobce přírodních produktů s lugou z Černého moře a limanovým bahnem z Pomorie. O luze, bahně a mořských minerálech píšeme od roku 2015 — s lékaři, fyzioterapeuty a z vlastní zkušenosti.
